Vztahové peripetie

Úzkost a vztahy, zdálo by se, že se jedná o protichůdné pojmy. Nemusí tomu tak být, pokud nám úzkost vázána na vztah ukazuje důležitost daného vztahu pro nás. Je to tedy známka toho, že nám na vztahu, respektive na partnerovi velmi záleží.

Ve vztahové oblasti se jedná zejména o úzkosti ze ztráty v různých stupních intenzity. Netýkají se však pouze ztráty ve smyslu rozchodu, rozvodu a rozpadu vztahu. Nabývají i jiných podob. Úzkostní můžeme být z přílišné blízkosti nebo z intenzity milostných citů.

Úzkost z rozchodu

Úzkosti z možného rozchodu bývají mnohdy velmi silné. Ve hře je opuštění, samota a ztráta milované osoby. Tato úzkost se také může týkat strachu z toho, že z nějakého důvodu zůstaneme ve vztahu opuštěni, přestože se nerozpadne. Zdrojem může být nepochopení, vzájemné nevyladění, nevnímání a nerespektování potřeb partnera a tak dále.

Opuštění se ve vztahu můžeme také cítit v situaci, kdy se partner nadchne pro novou zálibu nebo si rozšíří svůj okruh známých. Najednou je jeho čas a energie nasměrována jinam než do vztahu a na nás samotné. Přestože tato změna v chování nemusí vůbec znamenat ohrožení vztahu jako takového, přirozeně může vzbuzovat pocity nejistoty a ohrožení.

Dynamika partnerského vztahu může v mnohém připomínat fázi vývoje osobnosti z dětství, kdy se malé dítě osamostatňuje od pečující maminky. Partneři se k sobě navzájem přibližují, až pocítí potřebu se opět vzdálit, jelikož pro ně přílišná blízkost může být v různých aspektech ohrožující. Tyto principy jsou zcela přirozené a není v nich nic ohrožujícího.

Samozřejmě toto přirozené přibližování a oddalování se nemusí probíhat u obou partnerů paralelně. Právě když jeden z nich začne jednat pod potřebou vzdálení se, může to u druhého vyvolat úzkost z opuštění. Z tohoto důvodu je ve vztazích (a nejen těch partnerských) zdravé a prospěšné budovat to společné, ale zároveň nezapomínat na sebe a na rozvíjení sebe sama.

Pokud jsou partneři zaměřeni výhradně a pouze na vztah a péči o něj, veškerou pozornost a energii věnují jen vztahu, mohou se v něm jako individuální bytosti rozplynout. Když se pak vztah rozpadne, bude to pro ně mít devastující podobu, jelikož ztratí svou jedinou jistotu a nemohou se opřít o sebe sama, o to, co je pouze jejich.

To mnohé dvojice udržuje v nefunkčních a toxických vztazích, jelikož je pro ně představa života bez daného partnera scestná. Mají pocit, že by bez partnera byli naprosto bezradní, nezvládli by žít sami, bojí se své "samostatnosti".

Pokud veškerou svou energii, čas a pozornost upřeme na vztah, přestaneme se pak věnovat sami sobě. Tak může vzniknout závislost na vztahu, respektive na partnerovi. Vztah již není partnerský, ale závislý. Tato závislost nás může více či méně vědomě štvát, jelikož nás svazuje a omezuje. A tím se stáváme méně sebevědomí, samostatní a autentičtí. Narůstá v nás nejistota a pochybnosti, zda vše sami zvládneme.

Úzkost z blízkosti

Neukotvení v sobě, neznalost sebe sama a také vratký vztah k sobě mohou stát za tím, že je blízkost s jinou osobou vnímána jako ohrožující. Bývá totiž obtížné vnímat, kde končí hranice nás samotných a kde začínají hranice partnera. Ty se pak ve vztahu stírají a partneři nevystupují jako dvě oddělené bytosti.

Hrozbu zde představuje strach z pohlcení a rozplynutí se ve vztahu nebo přímo v partnerovi. Blízkost a distance se ve vztazích dynamicky proměňují. Nejedná se o statický a neměnný aspekt vztahu. Pro snadnější uchopení toho, kde si právě ve vztahu - co se týče blízkosti - stojíme, může být přínosné uvědomit si, zda je nám v tuto chvíli partnerova přítomnost příjemná a zda ji vyhledáváme, nebo se ho spíše straníme a volíme takové aktivity, do kterých ho nezahrnujeme.

Úzkost z milostných citů

Úzkost z intenzity milostných citů může stát za tím, proč se snažíme držet se zpátky, když cítíme, že začínáme být zamilovaní. Jednak se obáváme, že druhá strana naše city nebude opětovat a my budeme vystaveni zranění a odmítnutí. Zejména po předchozích negativních zkušenostech může být tato úzkost silná, jelikož se chceme uchránit před utrpením, nechceme ho znovu prožívat. U někoho tato úzkostná obava může vést k dlouhodobé citové a vztahové abstinenci, kdy danému člověku není partnersky "dobře", tedy žádný vztah nemá, ale "minimalizoval" riziko případné emoční bolesti.

Další rovinou může být strach ze ztráty kontroly. Zamilovanost naši míru kontroly oslabuje: mnohdy vše podřizujeme tomu strávit co nejvíce času s milovanou osobou, čímž začneme v různé míře zanedbávat naše povinnosti, přátele, záliby... V podstatě se jedná o závislost na milované osobě - a závislosti nás zbavují kontroly.

Když prožíváme zamilovanost a plujeme si na růžovém obláčku, můžeme rovněž prožívat úzkost z možné ztráty těchto příjemných emocí. Obáváme se, že se u milované osoby něco změní, že se od nás odvrátí a my o tyto intenzivní prožitky přijdeme. Ba co víc, nahradí je zoufalství, smutek, pocit opuštění a ztráty. Všechny tyto úzkosti nám mohou bránit v autentickém prožívání zamilovanosti. Pokud totiž jednáme pod vlivem úzkosti, vytrácí se z našeho chování přirozenost a lehkost, což se ve vztahu s velkou pravděpodobností určitým způsobem odrazí.