Jsem už „zralý“ na terapii nebo je to spíše na koučink?
Okolo psychoterapie, psychologie, psychiatrie, ale vlastně i koučinku je mnoho mýtů a zmatenosti pojmů.
Pro koho co vlastně je, co je ještě rozvoj a co je už léčba?
Kdy vyhledat koho?
Není slabost vyhledat odbornou pomoc?
Klasická definice o dvou protilehlých pólech psychického rozvoje říká, že
- koučink je rozvoj našich silných (či slabých stránek) a je to cesta vzhůru od současné
(již tak uspokojivé) úrovně
- psychoterapie je léčba slovem psychopatologických symptomů a je to cesta návratu k normálu (tedy stavu bez psychopatologie)
A co je to vůbec ta psychopatologie?
Je to obor, který se zabývá psychickými nemocemi od mírných až po velmi náročné poruchy psychiky, tedy např od neuróz a úzkostí až po těžké psychotické poruchy jako například schizofrenie.
Z výše uvedeného by pak mohlo vyplývat, že typickým klientem v rámci terapie jsou pouze velmi psychicky nemocní jedinci.
Opak je pravdou, většina klientů jsou lidé jako my všichni, a řeší běžná lidská témata:
- tedy vztahy, ať už doma nebo na pracovišti
- pracovní potíže či workoholismus
- životní naplněnost
- složitosti v komunikaci v různých situacích
- touhu po dokonalosti a perfekcionismu a potřebu neustálého růstu
- složitosti s vyjadřováním, prožíváním či kontrolováním emocí
Někomu se s výše uvedenými tématy pojí vyčerpanost, někomu úzkosti, někomu obavy z opuštění, dalšímu pocity viny či studu.
Vše výše uvedené je do určité míry běžné pro každého z nás, lišit se může intenzita a míra subjektivní nepohody. Tedy někdo to neřeší vůbec, někdo vyhledá kouče a někdo terapeuta.